Minulost a její problémy nás vždy doženou

Napsat takový článek mě napadlo zrovna tehdy, kdy mě dohnala moje vlastní minulost... Taky znáte takový ten pocit, kdy jste šťastní, nic vám nechybí a dokonce máte ráno chuť vstávat? (když se zrovna netěšíte na svou snídaňovou kaši?:-P) A potom se něco stane a bum. Potkáte někoho z minulosti, někdo vám připomene nepříjemný zážitek z dětství nebo mládí, nebo si jen tak vzpomenete na to, jací jste kdysi byli nebo jakou chybu jste udělali (mnohdy osudnou:-)), a onen krásný pocit ze života je rázem fuč a nastává chvíle, kdy se v sobě snažíte najít něco povzbuzujícího ale ono nic...

 

 Doufám, že nebude vadit když bude tenhle článek tak trochu osobní.

Ono se sice říká, že máme nechat minulost být, nepřemýšlet o ní, žít přítomností a soustředit se na budoucnost, ale i minulost je naší součástí, a právě naše budoucnost nebo přítomnost je možná něco, kde máme nést následky za to jací jsme byli, nebo co jsme udělali. A je to tak trochu pravda.

Každý nějací jsme a nějací jsme byli, někdo je se svou minulostí spokojen, nic by neměnil a nic ho netrápí... můj případ to není. Vlastně se teď nacházím ve fázi, kdy nenávidím svoje město (a domov) natolik, že po maturitě chci OKAMŽITĚ vypadnout (ano, vím že tím mým "snem" nejsem nějak výjimečná, je tolik lidí co to doma a nebo ve svém městě nemůžou vydržet) a  vzdaluju se od lidí co jsem dříve znala a povídala si snimi. Není to tak, že se do sebe uzavírám (teda myslím), je tu i mnoho dalších důvodů..., ale spíš tím jakoby beru vinu za všechno co jsem udělala (i neudělala, ale bylo to na mě svedeno). Takže asi většina věcí, co nás z minulosti dohání jsou problémy...ať už jsme si je způsobili sami nebo ne. A život má nás natolik rád, že nám ty problémy rád připomíná třeba zrovna v době, kdy jsme šťastní. Věřím, že každý z nás má na sobě z minulosti nějaké šrámoty na srdci.

Já se za svou minulost nesmírně stydím a nenávidím se za to, nikdy v životě si nic z toho co jsem udělala neodpustím. Udělala jsem několik chyb, ale za tu největší nesu doteď následky. Je to jako zlý sen. Je to jako nějaký vir který napadá všechny kolem mě a donutí je mě nenávidět... a tak všechny kolem ztrácím (ti nejlepší drží pořád při mě, a za to si jich nesmírně vážím, ale věřím že se už na mě možná dívají jinýma očima...), chybou, za kterou já osobně nemůžu, ale pykám za to.

Tohle píšu jako 18náctiletá, co můžu vědět o lidských chybách když mě táhne dolů jen jedna? Pokud tohle bude číst nějaká starší dáma která má na krku třeba několik nechtěných dětí (které bere jako chybu), dluhy a podobně, nejspíš se mi asi vysměje. Ale beru to. Jsem mladá a ty největší chyby mě v životě teprve potkají. A navíc, život má jedno kruté pravidlo - za všechny chyby se bohužel platí.

 

Někteří se třeba stydí za to, jak dříve vypadali. I já, a jedna věc která mi to pořád připomíná jsou strie na mém těle. Není to ale tak, že bych byla kvůli tomu nějak smutná a uzavřela se do sebe, ale spíš mě to vede dopředu a motivuje mě to, beru to jako takovou ozdůbku a ukazuje mi to, jak velkou cestu jsem ušla a snažila se, a teď jsem zatraceně ráda, že je mám... Obezita v minulosti u některých lidí je nepříjemná záležitost, na kterou zřejmě nechtějí nikdy vzpomínat, a právě proto dřou v posilovně a hlídají si jídelníček. Takže jejich minulost je vlastně popohání k tomu, aby měli lepší budoucnost - to je super motivace. Asi bychom všichni měli jednat tak, aby jsme za své činy v blízké budoucnosti nenesli zas tak velké následky, že? Moje motivace k tomu, abych se chovala, dělala všechno tak jak nejlépe umím a nedostávala se do problémů, jsou mé jizvy na rukou. V minulosti jsem se řezala (ano, vím že jsem byla blbá), kvůli problémům které jsem měla, a teď mi nehezky zdobí levou ruku. Někdy mi to ty problémy připomene, ale většinou to vidím v lepším světle - už nikdy nedopustím, abych udělala něco, nebo nechala někoho aby mi ublížil - protože sobě už nechci nikdy ublížit.

Jak berete vaši minulost vy? Litujete něčeho co jste udělali?